Jdi na obsah
Jdi na menu
Děvče z dědiny
14. 3. 2017
Nedávno se mi cestou z práce, nevím proč, vybavila dávno zasunutá, víc než dvacet let stará vzpomínka.
Chodila jsem tehdy na střední školu. A měla jsem dvě skvělé kamarádky. M.,která pocházela z Pardubic, a E. z Brna. Jako holka z dědiny jsem se s nimi cítila trochu nedostatečně. Nikdy dřív jsem si nemyslela, že můj vesnický původ by mohl být handicap. Pamatuji se, jak jsem je hned na začátku prváku oslnila větou „Naši doma nevijou, že králici to nejijou“ a dost dlouho mi trvalo pochopit, proč mi nerozumí (však takto u nás doma mluvili všichni, že jo).
No ale jednou jsem se rozhodla, že jim předvedu, že naše dědinka se svými tehdejšími dvě stě čísly popisnými a pěti sty stálými obyvateli je v podstatě už takové malé městečko.
Sehnala jsem si od starosty Sokola opis z obecní kroniky, učinila další opis a těšila jsem se, jak děvčata oslním historií naší krásné obce.
Samozřejmě jejich návštěvě předcházel velký úklid od půdy až po dvůr, vlastníma rukama a nohama jsem vyryla brambory, a pak se pohádala s mamkou, protože pro ně klepla králíka, a mě to pro ně přišlo hrozně málo reprezentativní a ukecávala jsem ji na čínu, kung-pao nebo prostě nějakou exotickou kuchyni, ale mamka si stála za svým a přece jenom v troubě skončil králík. A potom i dva plechy s kynutými buchtami.
Nakonec ten den D přišel a já jsem si šla stoupnout na zastávku autobusu, kam měly holky dojet. Trochu jsem se bála, aby jim to neujelo, tehdy jely asi 3 autobusy z Brna do naší vísky a mobil jsme tehdy neměly.
Takže, autobus dorazil, mé milé kamarádky vylezly ze dveří a poněkud zalapaly po dechu, protože nebyly zvyklé na hustý kouř ze všech komínů – holt tehdy se topilo vším, co dům, zahrada, pole dal-dala-dalo, protože hlavně že je teplo :) a já už na to byla zvyklá, tak mi to tak nepřišlo.
I vytasila jsem se s ohořelou (rozuměj: umělecky ztvárněnou listinou, která měla působit historickým stářím), abych je přivítala: „Milá děvčata, vítám vás u nás! První písemná zmínka o naší obci pochází z roku 1358, kdy si ji Herš z Lelekovic vyměnil za…“. V tom mě přerušila hudba. Normální lidovka, naplno puštěná. Prostě klasické hlášení místního rozhlasu, tehdy byl amplión na každém druhém sloupu, tak nebylo nic jiného slyšet, pouze rezonující ozvěna. Snažila jsem se zaimprovizovat, že jako to je oslavná píseň k jejich příjezdu, nicméně další zpráva „Oznamujeme občanům, že do naší obce přijela pojízdná prodejna masa a stojí na náměstí“ jaksi děvčata přesvědčila o tom, že trochu lžu. Zprávu jsme si pochopitelně musely vyslechnout ještě jednou (opakujeme hlášení), na závěr s jinou oslavnou písní.
Hlavně se nenechat vyhodit z konceptu. Takže, vydechnout, nadechnout, a pokračovat: „…. Kdy si ji Herš z Lelekovic vyměnil za obec Lažany, a tak….“
Ježíši, co to zas je? Však hlášení už skončilo, ne???
„Kůůůůže, kože, kožky…! Vykupujeme! Králičí! Kůůůůže, kože, kožky…!“
Nééééé… to fakt už neukecám.
Kamarádky se už tehdy zalykaly nejen kouřem z komínů, ale také touto milou shodou okolností, kdy hned po hlášení rozhlasu mohly na vlastní oči vidět jak probíhá výkup kožek v praxi; a já jsem přesto stále pevně trvala na tom, že jim převedu, že fakt nejsem z žádného vidlákova, ale z vísky, jejíž historie sahá až do čtrnáctého století, kdy si ji teda ten Herš z Lelekovic vyměnil za Lažany a….“ A nic… už jsem věděla, že bude malér. Nebo spíš trapas na obzoru.
I když blbě vidím do dálky, přesto nešlo nevidět povoz a neslyšet klapání kopyt dvou koní. A na voze… ach ne… i když bych byla slepá i hluchá, nešlo necítit pach hnoje. Na voze byla snad ta největší fůra ČERSTVÉHO hnoje a nelžu vám, fakt jsem čekala, kdy se pode mnou otevře zem a já se hanbou propadnu.
I když jsem tušila, tušila co přijde, přesto jsem se snažila nenavázat ani MINIMÁLNÍ oční kontakt s vozkou. Jenže, víte co. Jede si takhle na kozlíku, rozhlíží se z té výšky a tu uvidí na zastávce stát dvě krásné, jemu neznámé slečny a jednu… jo, tu znám! A neváhá, ač dělám, že tam vůbec nejsem, povstat, zdáli mi pokynout a zavolat „Ahoj Šárko! Ať se večer vaši stavijó…!“
PS: Jak probíhal zbytek pobytu holek u nás si nepamatuju, byla jsem z toho v delíriu. Vzpomínám jen na to, že jsme kvůli nim museli vymlátit všechny johany a ujistit je, že pastičky na myši v pokoji pod radiátorem jsou tam jen čistě preventivně. Na záchod se u nás nechodí číst, protože zespodu táhne...
Ale něco pozitivního se tam přece jenom našlo: na koláče si vzaly obě recept a taky říkaly, že tak skvělého králíka v životě nejedly…
A teď, po dvaceti letech, musím říct: jsem z Jinačovic. A jsem na to hrdá!!!
Archiv
Kalendář
<< |
říjen / 2022 |
>> |
Statistiky
Online: |
1 |
Celkem: |
21864 |
Měsíc: |
638 |
Den: |
42 |